Když si necháte od někoho namluvit, že v golfu je pro všechny údery jen jeden jediný švih, také vám to neprokáže dobrou službu. Švihů máme několik tipů a stejně tak je potřeba ke každému z nich jinak přistupovat.

---

Za desítky let praxe v různých sportech jsem si povšiml, že stejně škodlivé je přílišné komplikování přístupu k herní technice – jako její nadměrné zjednodušování. Když si přečtete pětistránkový článek popisující třeba deset fází golfového švihu, je pravděpodobné, že vám to zkazí alespoň dva golfové víkendy. Ovšem když si necháte od někoho namluvit, že v golfu je pro všechny údery jen jeden jediný švih, také vám to neprokáže dobrou službu.
Zkušenosti nejlepších světových i rekreačních golfistů shodně potvrzují, že je škodlivé si do hlavy pouštět příliš komplikované „technické" myšlenky v souvislosti s mechanikou švihu. Ale k našemu nejlepšímu možnému výkonu a skóre se rovněž nedostaneme, když se občas nezamyslíme, co se vlastně během švihu děje a jaká mechanika pohybů se nejlépe hodí pro které situace. Zde vám nabízím potravu pro chvíle, kdy se budete chtít zamyslet nad zdokonalením vaší herní techniky.

Již mnohokrát jsem napsal, že přemýšlet o golfové herní technice a mechanice švihu je (kromě driving range) nejvhodnější pod sprchou, u snídaně, cestou do práce, během pracovního procesu, cestou z práce, u večeře (možná dokonce i v posteli...). Je jen jediný okamžik ve vašem životě, kdy za žádných okolností nesmíte myslet na detaily mechaniky švihu – sotva začnete skutečný švih na hřišti při skutečné hře.

Dualita golfového myšlení i dualita švihu
V minulosti jsem napsal, že dobrý golfista by měl umět „žít" ve dvou rozdílných prostorech či kabinách, které jsou od sebe naprosto odděleny. V té první zapojuje všechny smysly a využívá obě hemisféry mozku v ideální spolupráci (+ intuici) v zájmu toho, aby analyzoval veškeré aktuální podmínky pro danou ránu a svůj aktuální stav. Výsledkem je rozhodnutí o volbě hole a typu úderu.
A pak by měl přestoupit do jiné kabiny, zavřít za sebou dveře a nemyslet na nic. Pouze by měl umožnit svalové paměti a intuici vykonat již rozhodnutý záměr. Žádné myšlenky, žádné pochyby.

Za touto dualitou přístupu ke golfovému úderu si plně stojím i dnes. Je zajímavé, že tak jako má golfista dvě oddělené kabiny myšlení, měl by mít i dva rozdílné švihy pro rozdílné situace. Chci vám nyní nabídnout praktickou radu týkající se oné duality golfového švihu.
Všichni dobří golfisté totiž mají dva typy švihu, jejichž podoba je dosti odlišná. Psal o tom před časem skutečný guru krátké hry Dave Pelz z USA. Já se pokusím na jeho myšlenky navázat a dát návod k jejich praktickému využití pro rekreanty.

Švih s maximální torzí trupu
Každý golfista má jinou pružnost těla a jiný rozsah rotace švihu. Ale i my dříve narození můžeme využít náš „power swing" neboli švih s maximální torzí trupu – pro situace, kde je dosti místa a potřebujeme především délku. „Power swing" vychází z objektivních principů efektivního švihu, jako je například maximální šíře oblouku daná plnou extenzí levé ruky (pro praváky), dobrý rytmus atd. Jeho hlavním atributem je snaha pokračovat v rotaci ramen během backswingu i poté, kdy se boky zastaví na konci přirozené hranice pružnosti těla. Ramena pak ještě trochu pokračují v rotaci a vytvoří se tak mocný zdroj energie vycházející z napnutí pružiny těla mezi rameny a boky.
V některých moderních variantách – například Bubba Watson – je „power swing" charakterizován i poněkud neortodoxním zvýšení aktivity paží a zápěstí, je o něco více „rozevlátý", nežli bývalo až dosud paradigma ideálního švihu. Takovýto švih je maximálním zdrojem délky v rámci našich možností, ale naprostá většina golfistů za dynamiku a délku ran platí jistou ztrátou přesnosti, takže se tento švih nehodí pro všechny herní situace.

Synchronní švih
Ten má opět všechny nutné atributy zdravého švihu, ale v tomto případě golfista cíleně dbá na to, aby nenapínal „pružinu" větším přetáčením ramen než boků. Právě naopak. Když je nejdůležitější chirurgická přesnost rány, musí se hráč soustředit na to, aby boky a ramena pracovaly v dokonalé jednotě.
Jako hlavní motor a těžiště synchronního švihu bychom měli cítit hrudník. Celkový rozsah backswingu je o něco kratší, což vám v praxi přijde zcela přirozené – protože, když budete otáčet zcela koordinovaně boky, hrudník a ramena, prostě vás to samo nepustí tak daleko v backswingu jako při výše popsané technice „power swingu", kde se ramena vytočí na absolutní maximum ještě trochu za hranici otáčení boků. (Paže jsou u synchronního švihu blízko u těla, synchronní švih by měl být velmi „kompaktní".)

Kromě plné koordinace mezi rameny a boky je dalším atributem senzitivního švihu to, že si golfista musí dát pozor, aby ho tento druh klidnějšího švihu neuspal a nesvedl ke zpomalení během downswingu. Je to delikátní a klidný švih, ale k úspěchu potřebuje postup od pomalého začátku k důsledné akceleraci přes míček.
Tímto způsobem by měl ostatně probíhat každý dobrý švih, ale zde to speciálně připomínám, protože každému to připadá přirozené s drajvrem, zatímco naprostá většina rekreačních golfistů má tendenci při hře wedžemi před kontaktem s míčkem spíše zpomalit, než aby akcelerovali.

Závěrem mohu dodat z vlastní zkušenosti, že amatérský golfista může využít výhody přesnějšího synchronního švihu i jinde než při ranách wedží. Stejně dobře se tento snáze kontrolovatelný švih uplatní při hře s železy v úzkých a nebezpečných místech. Dobrou variantou je synchronní švih rovněž za silného větru. A konec konců, někdy může dobře posloužit jako úniková varianta se všemi holemi v okamžiku krize, kdy se náš „power swing" rozladí a dostaneme se do stavu, který kdysi vtipně charakterizoval Jaromír Jágr jako herní krizi, „při které nedokážeme trefit moře z lodi".

(autor: Ondřej Kašina, článek "S jedním švihem nikdo nevystačí" vyšel v časopisu Golf 10/2014, str. 32-33, autor hlavní fotky: Wojciech Migda)