Hodně tlustá obžaloba
„Slyšel jsem, že vítěz Masters pořádá večeři. Kdybych někdy vyhrál, pak zapomeňte na saka i kravaty. A servíroval by se McDonald's!" „Býval jsem zvyklý dát si třikrát Jacka Danielse a spláchnout ho colou." „A kdybych náhodou vyhrál půl milionu dolarů v Las Vegas jako Chip Beck za to, že zahraju 59, pak bych hned vzal sto táců a mazal si zahrát blackjack."
Ptát se, kdo je autorem těchto výroků, je stejně zbytečné jako snažit se golfistu dostat otázkou: Kolik jamek má osmnáctijamkové hřiště? John Daly. Jméno, jež fanouškům golfu rezonuje v uších. Chlapík, co „má rád divoké a neobvyklé věci", jak prozradila jedna z jeho exmanželek. Ty byly mimochodem už čtyři, což je na osmačtyřicetiletého výtečníka také slušný počin.
Co také čekat od ranaře, jehož golfové krédo zní „Grip it and rip it!" (chápejte jako: „Sevři hůl a rozjeď to!"). A když to nejde, pak „Sip it, grip it and rip it!" (tedy: „Pomalu popíjej a..." dál už to znáte). I jeho dlouhodobý golfový instruktor a přítel Rick Ross mu doporučoval, aby držel Johna Dalyho dál od Jacka Danielse! Potíž je v tom, že tihle dva si jednu chvíli hodně rozuměli. Naštěstí Daly dokázal svého „kámoše" pustit k vodě. To se psal rok 1990 a hned v následující sezoně získal na PGA Championship svůj první major. O čtyři roky později přidal do své sbírky další vavřín z kategorie těžkých kalibrů – britské Open.
Tento Američan je svým způsobem jedinečný přírodní úkaz. Jeho život v míře větší než obvyklé provázely (je vůbec na místě psát v minulém čase?) potíže s alkoholem, gamblerství, rodinné incidenty i sportovní propady a vzestupy, které jakoby kopírovaly jeho hmotnost – v jednom okamžiku přibral deset kilo, aby za chvíli div že neskončil jako anorektik. Přesto dokázal vyválčit 19 profesionálních vítězství včetně dvou majorů.
Život i hra plné výstředností. Aby zapůsobil na jednu z dívek, přemluvil prodavače k výměně cenovky a víno za 2,50 tak „kupoval" za 99,95 dolarů... Pobývat v okolí vyhlášeného ranaře a zdatného hudebníka je prostě jako výlet na rockový koncert. Výlet se vším všudy. Všechno přinejmenším na sto dvacet procent.
Složka jeho prohřešků, jichž se za více než 20 let profesionální kariéry dopustil, je pořádně tlustá. Barvitý román o 465 stranách! Na pokutách zaplatil takřka 100 tisíc dolarů, pětkrát byl suspendován, šestkrát mu hrozila podmínka. Muž extrémů. A je jedno, jestli probíráme jeho chování nebo nápřah, vždycky se ocitneme v končinách, které lze charakterizovat jedním slovem – přehnané.
Výčet jeho hříchů je neskutečně pestrý. Během Pro-Am odpaloval z plechovky od piva, na US Open 2005 údajně vrazil do zástupců firem (což je o to překvapivější, že šlo o pány ze světa tabáku, alkoholu a střelných zbraní), při golfové klinice mrštil několika míči nad hlavami diváků, párkrát se dostal do potyčky s hráči, na Australian Open 2008 rozbil divákovi fotoaparát, na tomtéž podniku o tři roky později nastřílel během první rundy všechny své míče do vody a turnaj opustil...
Přestože John Daly určitě není tím největším padouchem v dějinách golfu, najdete ho snad v každé anketě na podobné téma. Na sklonku první dekády výsledkově chřadl, takže ztratil hrací práva na PGA Tour, a pro četné eskapády se mu mnozí pořadatelé turnajů zdráhali udělit divokou kartu. Uvolněné místo pro krále démonů ale nezůstalo dlouho prázdné.
Zmizet? A navždycky? Ve hře je 10 mega!
A tenhle znáte? Přesně tak mohl Robert Allenby v roce 2009 formulovat svůj dotaz adresovaný novinářům, kteří hráče zpovídali po závěrečných singlech. „Víte, jaký je rozdíl mezi Anthony Kimem a Johnem Dalym?" tázal se očividně namíchnutý Australan. A hned jim naservíroval odpověď: „Johna Dalyho letos na Presidents Cup nepozvali."
A tím to pro Allenbyho, jenž si občas nebere servítky, zdaleka nekončilo. „Možná bychom měli vzít všichni za svou teorii Anthony Kima. Přijít domů ve čtyři ráno a pak nastřílet šest pod par. Zeptejte se jeho spoluhráčů. Zeptejte se jeho týmu. On je jako odjištěná zbraň, je to John Daly současnosti!" hřímal australský veterán. „Jsem na..., že mě porazil," kousal jen těžko porážku 5&3, kterou mu Kim připravil, „ale možná jsem si s ním měl vyjít ven," nabízel pohotově řešení.
A co na to Kim? Tou dobou čtyřiadvacetiletý „zelenáč", avšak ověnčený již dvěma tituly z PGA. „To vážně řekl?" vznesl řečnickou otázku. „Tak to jsem docela překvapený. To musel být vtip. Možná by měl trochu potrénovat." Třebaže Američan popřel, že by ponocoval, že by s ním měl kapitán výběru potíže nebo že by byl vyzván, aby opustil slavnostní oběd (což potvrdil nejmenovaný člen týmu), jeho záliba v nočních toulkách se sotva dala skrývat. Zvlášť když si počínal tak neobratně.
Nikdy nebyl tak chytrý jako Woods, aby své hříšky skryl před zraky nepovolaných. I proto se stal štvanou zvěří. A byla to snadná kořist. V pětadvaceti měl vyděláno na celý život, usadil se v paláci v Dallasu, jehož ulice brázdil v luxusní káře. Obvyklé zastávky? Bary, kluby, domy nevalné pověsti, nejlépe ve společnosti výtečníků podobného ražení. A nekonečné rozhazování.
Golfovou kariéru roztočil ve velkém. Rázem v něm mnozí spatřovali Woodsova nástupce, ale forma i vinou zranění (předloktí, zápěstí, palec, přetržená Achillovka), odešla stejně rychle jako se peníze rozkutálely při hazardu. Opakované pokusy o návrat řešíval předčasným odstoupením z turnaje. „Anthony Kim nad sebou nemá kontrolu, je to hotové zvíře, co nevynechá žádnou party," pronesl o něm jeden z účastníků túry, ale jen Allenby měl tu odvahu, nazvat věci veřejně pravým jménem.
Kdo se domnívá, že nejlepší příprava na turnaj spočívá v páteční návštěvě kasina v Las Vegas, ať zvedne ruku. Ve 3:02 místního času pak DJ v Palms Casino prostřednictvím Twitteru zvěstoval: „Anthony Kim je zvíře. 115 lahví, pak otevřel láhev Domu za 25 litrů a postříkal jím parket." Krátce po incidentu z turnaje odstoupil. Oficiální důvod? Zhoršení stávajícího poranění palce. Účast na party popřel a tvrdil, že je absolutně připravený.
„Měl by si vzít jednu dvě lekce ze správného chování za stolem. Mluvil tak jadrně a nahlas ječel, že ho náš management požádal, aby se mírnil," komentoval Kimovo počínání zaměstnanec kasina, podle něhož je mladík neřízená střela a který také poodhalil, jak vypadá jeho turnajová příprava.
To všechno ale patří minulosti, poslední Kimovi pokusy o návrat se datují do roku 2012, od té doby ticho po pěšině. Tedy po té sportovní, jinak bychom pár dalších barvitých historek našli. Uvidíme ještě někdy bohem nadaného hráče na greenech? Toť otázka za 10 mega. Není totiž bez zajímavosti, že Anthony Kim uzavřel pojistku právě v této výši pro případ, že se vinou zranění už na hřišti nikdy neobjeví. Vezme deset milionů a vzdá se vysněného jobu, nebo se naopak vzdá této částky a pokusí se stát nejlepším golfistou světa?
Až příliš lidový miláček lidu
I Bubba Watson má své dny, kdy je takřka nepřemožitelný a s téměř stoprocentní jistotou ostřeluje cíl. Jen si vzpomeňme na jeho letošní vystoupení v Augustě. Lidový hrdina, samouk, ne tak docela prototyp novodobého šampiona s ocelovými svaly a nervy ze železa. Majitel růžového drajvru lkal po svém prvním triumfu na Masters jako oscarová hvězda. Jak dojemné! To všechno posilovalo image Bubby jako golfisty, se kterým je radost vyjít na hřiště.
Jenže i tenhle Bubba má „své dny", kdy jeho slovník náležitě zlidoví a se spisovnou mluvou má asi tolik společného, co Bubbův podomácku vyrobený švih (ovšem zatraceně účinný) s učebnicovým švihem Adama Scotta. Už v roce 2008 se o tom přesvědčil třeba vítěz PGA Championship z roku 1995 Steve Elkington. Tehdy pětačtyřicetiletý Australan šel s Watsonem ve flightu. Na řadě byl Bubba, když náhle poodstoupil od míče a neurvale prohodil ke svému lehce nervóznímu spoluhráči: „Můžeš se, sakra, zastavit?" Potom se otočil na svého kedíka a dodal: „Veteráni ať mi políbí..."
Poštvat proti sobě dokázal i fanoušky. Například na Traveler Championship, kde zahrál triple-bogey a pak si nevybíravě zchladil žáhu na svém kedíkovi kvůli výběru hole. Vše zachytily mikrofony, takže Watson nechtě sklidil větší pozornost než vítěz turnaje Ken Duke.
Nebo letošní PGA Championship. Nejprve se nezúčastnil soutěže v délce odpalů, přičemž argumentoval tím, že místo drajvru hráči pálí železem. Podruhé se provinil přímo na hřišti, kde si několikrát ne zrovna gentlemansky ulevil a nevybíravě komentoval panující podmínky. „Na hřišti jsem měl držet jazyk za zuby a nedávat průchod emocím. Bylo to dětinské. Vím, že jsem to přehnal, a věřím, že se z toho poučím," kál se oblíbený ranař. Jako by to bylo poprvé...
Svého času to nevyhrál ani na evropské túře, kde osočil organizátory, neboť prý nedokážou udržet fanoušky v klidu. „Není to normální turnaj. Samé foťáky, telefony, prostě všechno. Žádné zabezpečení. Ani nevím, kudy jít k jamce. Nejsou tu provazy... Na každém odpališti jasně stojí, žádné telefony, žádné videokamery, a je jich tu stovky," lamentoval Američan, který paradoxně zůstával ve svých výhradách osamocen.
Před turnajem ještě tvrdil, že do Evropy přijel kvůli zážitkům, kultuře, ale pak si ani nedokázal vzpomenout na Eiffelovku, kterou nazval „tou velkou věží", nebo na Louvre, jenž popisoval výrazem „něco, co začínalo na L". „Na British Open jezdím jen proto, že je to major, a pak se snažím co nejrychleji vrátit domů," nasadil všemu korunu.
Když takový ranař přestřelí
Vzorný, nadmíru talentovaný chlapec, spořádaně odpalující jeden míček za druhým? Zapomeňte. Což o to, talentovaný rozhodně, ale spořádaný? Ani náhodou. Takový Dustin Johnson nikdy nebyl. Ačkoliv se na hřišti nikdy nemění v sopku emocí a nevím, že by ve zlosti vystřílel míčky do vody podobně jako John Daly, mám oprávněný důvod domnívat se, že jeho soupis hříchů je mnohem závažnější.
V sedmnácti se zapletl do vloupání, na falešnou občanku koupil pár nábojů do pistole, jež se posléze změnila ve smrtící zbraň... Za vloupání musel Johnson zaplatit odškodnění a vypovídal u soudu. Dost pádné varování, ale nestačilo. O osm let později (2009) se znovu ocitl v nesnázích, když byl pokutován za řízení pod vlivem návykových látek.
Proč by nás mělo udivovat, že ho osobní problémy dostihly také na hřišti. Tak dlouho chodil se džbánem pro vodu... Jak letos vyšlo najevo, hned třikrát neprošel testem na drogy, ale až napotřetí se veřejnost dověděla pravdu. Poprvé jej test odhalil už před pěti lety, kdy si dopřával marihuanu, v roce 2012 už přitvrdil a zkoušel kokain.
Tehdy jej vedení PGA Tour suspendovalo, ale na veřejnost zpráva nepronikla. Jak typické pro vedení série, jak ohraná písnička ze strany agentů, nezdá se vám? I Johnsonův zástupce David Winkle vytrvale popíral, že by za tříměsíčním dištancem stály drogy. Stejně jako Kimův agent kdysi zaujímal ochranářský postoj v případě svého klienta.
Rok před incidentem se přitom sám hráč dušoval a svému kouči Harmonovi sliboval, že dá svůj život do pořádku. Nedal, a tak letos sklapla past a Dustin se na půl roku poroučel z turnajového kolotoče. Ani se mi nechce věřit, že tento výjimečně nadaný, avšak ve výstřednostech za hranicí všednosti libující si golfista dá svému životu žádoucí směr.
Vítejte v ráji
Aby byl obraz antihrdiny dokonalý, musíte mu nastavit zrcadlo. A jak nejlépe získat ostřejší kontrast, než když ho postavíte vedle uhlazeného gentlemana, kterých by měla být hřiště plná. Čím vším by měl „golfový anděl" oplývat? Příklad mladíka, jenž se dokonale přeměnil ve vzorového golfistu, spatřuje legendární Gary Player v Rory McIlroyovi.
Samotného Playera můžeme bezezbytku označit za skutečného gentlemana greenů nejen na hřišti, ale i daleko za jeho hranicemi. Jihoafričan proslulý zdravým životním stylem myslí na druhé, podporuje znevýhodněné, k „šesté velmoci" se vždy staví přívětivě.
Rory sice párkrát šlápl vedle, ale ke svým činům se dokázal postavit čelem, přispěchal s omluvou a z následného vystupování bylo zjevné, že se neomlouval čistě z formálních důvodů.
„Pro golf je velmi důležitý," zamýšlí se nad McIlroyovou rolí Player. „V životě jsem neviděl talentovanějšího hráče, a to jsem hrál se skutečnými legendami. Příkladem však jde i mimo hřiště. Jak říkával Churchill – chování dělá muže – a právě v tom podle mě spočívá ta pravá ingredience sportovce, o níž nemohu říct, že by jí byl zrovna nadbytek."
Podle Garyho řada mladých golfistů nerada komunikuje s médii. „Neuvědomují si, že reprezentují společnosti pumpující do golfu hodně peněz," kritizuje dnešní generaci hráčů. „Ale Rory je jiný, pro svou skromnost a zdvořilost je ideálním prototypem moderního hráče, vzoru. Proto je úžasné ho sledovat."
Za výborného vyslance „zeleného sportu" považuje Tim Finchem i Phila Mickelsona, známého vřelým vztahem k fanouškům. Ovšem i o něm se proslýchá, že ví, jak peníze roztočit... „Image hráčů i hry samotné je to nejsilnější, co máme. To je nejcennější jmění naší organizace a Phil k tomu přispívá po více než dvě desetiletí. Na něm vidíte všechno, co od golfisty žádáte. Pokud ostatní budou týden co týden následovat jeho příkladu, bude PGA Tour silná," domnívá se její šéf a dodává, „naštěstí se podobně chová drtivá většina hráčů."
Je však zajímavé, že když mezi turnajovými dobrovolníky, organizátory turnajů, zástupci médií, kedíky i hráči samotnými proběhla anketa, v níž se hodnotil charakter hráčů, Mickelson mezi nejlepšími nefiguroval. Za největšího gentlemana označili ti, kdo vidí i do zákulisí, Steva Strickera, kterého s poměrně velkým odstupem následoval Brandt Snedeker a dále dvojice Rickie Fowler a Matt Kuchar. Nadprůměrné vysvědčení dostali i Graeme McDowell, Adam Scott a Rory McIlroy.
Značná část dotazovaných potvrdila, že nejlepší golfisté světa jsou zdvořilí a ochotní ve srovnání s jinými sportovci, s nimiž však sdílejí i pár negativních vlastností – aroganci nebo zahleděnost do sebe. O populárním vítězi majorů pak jeden z turnajových organizátorů pronesl: „Z něho mně vždycky zběsile bije srdce." Golfoví „andělé" jsou jiní – šlechetní, poděkují dobrovolníkům za jejich práci, při Pro-Am vám pomohou číst dráhu patu nebo vám dají autogram, třebaže se cítí pod psa.
Jako třeba McDowell. Na Arnold Palmer Invitational před dvěma lety bojoval s Woodsem o titul, ale nakonec zahrál 74 a prohrál o pět ran. Už se, plný zklamání, chystal odjet, když ho zastavila matka s dcerou s prosbou o autogram. G-Mac stáhl okénko auta a podepsal se, načež ho žena požádala, zda by ho mohla vyfotit se svou dcerou. „Žádný problém," odpověděl, zaparkoval a ochotně pózoval.
Dobří chlapíci prostě vědí, odkud přišli. Jsou milí k fanouškům, dobrovolníkům, poskytnou interview. A nejsou příjemní pouze tehdy, když se dívá kamera. Stejně tak charitu nepovažují za nutné zlo, díky svým způsobům mohou být dáváni za vzor. Dokonalí ambasadoři hry. Jako svého času, a vlastně dodnes, Arnold Palmer. „Všem nastavil laťku strašně vysoko," potvrzuje známý sportovní psycholog Bob Rotella.
Naštěstí má zdatné následovníky. Třeba takový Bo Van Pelt, o němž s respektem hovoří bez rozdílu všichni. „Nemyslím, že bych dál pracoval jako kedík, pokud bych nenosil hole jemu," prozradil Mark Chaney. „Je velmi ohleduplný a respektovaný. Jedná s kedíky jako se sobě rovnými. A stejně tak se chová k dobrovolníkům, kterým nikdy nezapomene poděkovat za jejich péči a čas."
Vysoký kredit mají i J. J. Henry, Matt Kuchar, Steve Stricker nebo K. J. Choi pro své charitativní aktivity týkající se především dětí. Na fanoušky si čas vždycky udělá i Rickie Fowler. Na Memorialu před dvěma lety ho postihla nevolnost z horka, když vtom se na něho po dohrání kola sesypali „lovci" autogramů. „Přátelé, omdlívám," omlouval se Ricke. „Dejte mi patnáct minut, abych se vzpamatoval, a já se vrátím." A jak slíbil, tak splnil. Možná si ani on sám v tu chvíli neuvědomoval, co pro takového sedmiletého kluka jeho podpis znamená...
Má každý Jekyll svého Hydea?
Nikdo ale není jen černý, nebo bílý. A dost možná se v každém démonovi ukrývá kus anděla. Z šeku za výhru na PGA Championship ukrojil pořádný díl a věnoval jej rodině mladíka, jehož zabil blesk, čtyři hodiny cestoval na neohlášenou návštěvu, aby utěšil rozvádějícího se kamaráda, v Jihoafrické republice neváhal dojet pro kedíka, kterého na hřišti málem podřízli. I taková je tvář Johna Dalyho.
Fandové, zdá se, mají pro „vyděděnce" slabost. I Kima vzali na milost. Když se v jedné anketě ptali na jeho životní styl, 72 % z nich radilo nechat ho na pokoji, ať si žije po svém. Rtuťovitý Kim se všemi svými živočišnými gesty dokáže diváky vtáhnout do děje. Stejně jako límečky nahrazují v jisté míře stojáčky, i fanoušci vítají změnu, kontrast, odlišnost. Nechtějí roboty strojově omílající, co jim kdo „diktuje", ale gesta, emoce, vlastní názory.
À propos, docela by mě zajímalo, jak to vypadá v českém rybníku. Vždyť i česká PGA má svůj kodex profesionála, který do určité míry definuje, co se musí. Nejde jen o líbivou fasádu? A máme tu „golfové anděly", které lze považovat za skutečné vzory?
DÉMONI GOLFU
Golfových hříšníků je mnohem víc, než tento článek pojme, a tak pár dalších už jen ve zkratce.
Ken Green
Sice vybojoval pět titulů na PGA Tour, ale mnohem větší „věhlas" získal pro své výstřelky. Na okruhu působil s větší či menší intenzitou lehce přes dvě desítky let, z čistě matematického hlediska tak lze tvrdit, že nebyl rok, aby ho neminula pokuta. Napočítáme jich přes dva tucty.
Některé z prohřešků byly až bizarní. Třeba když v kufru vozu propašoval své kamarády na Masters. Tam také popíjel při hře s Arnoldem Palmerem pivo a míče pálil skrze malou škvíru pootevřenými skleněnými dveřmi. Další pokuty v tomto výčtu tudíž spadaly do kategorie nepřekvapivých – nemístné klení při hře, kritika golfových činovníků, autogramiáda v průběhu hry.
A stejně divoký byl i v soukromí, kde ho provázela řada problémů – rozvody, gamblerství, léčba depresí. To vše jej přivedlo na hranici finančního krachu a pochopitelně to mělo neblahý dopad na kvalitu hry.
Fuzzy Zoeller
Nemístně vtipkující. A nejednou pěkně přestřelil. Ještě se dalo překousnout, když se v narážce na nově navržená hřiště ironicky tázal: „A kde jsou větrné mlýny a zvířata?" Craig Stadler možná chvíli rozdýchával jeho poznámku: „Pěkné boty, Stadlere. Tys koupil v diskontu?" Na Masters v roce 1997 to už ale opravdu přehnal. Jeho poznámka týkající se tehdy vítězného Tigera Woodse a Večeře šampionů měla zjevně rasistický podtext.
„Vede si docela dobře, opravdu působivě. Ten mladík dobře drajvuje a také v patování je dobrý. Pro výhru udělá všechno. Takže je, chlapi, jasné, co uděláte, až se tady objeví. Poklepete mu na rameno, pogratulujete mu a budete si to užívat. Hlavně mu ale řekněte, ať se příští rok neservíruje na večeři smažené kuře," dodal s úsměvem na rtech.
V reakci na to mu dva sponzoři vypověděli smlouvu a sám později potvrdil, že mu incident a následná kritika pokazily závěr kariéry. Nic na tom nezměnil fakt, že se Woodsovi později omluvil.
Nick Faldo
Angličan dnes honosící se titulem Sir rozhodně nepatřil (a nepatří ani dnes) k oblíbeným hráčům, ať už z pohledu fanoušků, tak dle názorů ostatních golfistů. Nelíbilo se jim Faldovo odměřené chování na hřišti, jež mnohdy hraničilo s arogancí. A svou reputaci si rozhodně nevylepšil ukončením spolupráce s Davidem Leadbetterem. Vyhazov mu avizoval stručným dopisem v době, kdy kouč po úmrtí matky trávil čas v Anglii se svým otcem.
Mimo hřiště proslul četnými románky, z nichž jeden skončil poměrně neslavně – tehdejší partnerka si vzala do parády jeho Porsche. Velké oblibě se Faldo netěší ani jako golfový analytik, neuspěl v roli rydercupového kapitána Evropy (výsledkově ani lidsky).
Rory Sabbatiny
Po mnoho let býval na PGA Tour za lotra, dokonce i ostatní hráči ho v anketách řadili na čelní příčky černých listin. Do oka si nepadl s Vijayem Singem nebo Seanem O'Hairem. Benu Craneovi dal na Booz Allen Classic (2005) svérázným způsobem najevo, že není spokojen s rychlostí jeho hry. Sabbatini tehdy dopatoval na 17. jamce a odkráčel k dalšímu odpališti, nechaje Cranea dohrát jamku samotného.
Opakovaně se opřel i do Woodse. Nejprve v květnu 2007 na Wachovia Championship, kde šel do finále z vedení s náskokem jedné rány, aby prohrál o pět. Přesto se nerozpakoval tvrdit, že „Woods byl ten den porazitelnější než kdykoliv předtím". Ve stejném roce nechal na Bridgestone Invitational odvést fanouška, který ho provokoval dotazem na Tigera Woodse. Vše vyvrcholilo v prosinci téže sezony, kdy odstoupil z Target World Challenge, což je Tigerova posezónní akce. Učinil tak jako jediný hráč v historii tohoto podniku.
Z jiného soudku je událost z Northern Trust Open před třemi lety. Na jedné z jamek zahrál míč do rafu, načež mu ho jeden z dobrovolníků pomohl nalézt. Místo vděku jej Sabbatini pořádně „zpražil", neboť měl za to, že dotyčný míčem pohnul. Jihoafričan se později za své chování omluvil, víceméně ve snaze vyhnout se pokutě.
(Převzato z časopisu GOLF 12/2014, Text: Petra Prouzová, foto: Globe Media/Reuters, Globe Media/Action Images)