Neřeknu nic převratného, pokud prozradím, že v pozadí úspěšné krátké hry nestojí nic než trénink. Musí však být efektivní. Občas proto při tréninku využívám řadu pomůcek, ať už je to lanko, s jehož pomocí si vyznačím křídou linii patu na greenu...

---

Neřeknu nic převratného, pokud prozradím, že v pozadí úspěšné krátké hry nestojí nic než trénink. Musí však být efektivní. Občas proto při tréninku využívám řadu pomůcek, ať už je to lanko, s jehož pomocí si vyznačím křídou linii patu na greenu, laser nebo tyčky pro vyrovnání. Pro hlubší analýzu využívám systém Trackman, ale ukážu vám, že i jednodušší nástroje mohou odvést cenné služby.

1. Patování „za babku"
Proměňovat s železnou pravidelností paty z půldruhého metru se rozhodně vyplatí. Na procvičování přímých patů z uvedené vzdálenosti používám jednoduchou pomůcku. Svinovací metr má doma snad každý. S jeho pomocí si křídou vyznačím na greenu linii patu a mohu začít trénovat.
Linka slouží mimo jiné k další důležité záležitosti – jedná se o výborné vodítko pro vyrovnání chodidel, kolen, boků i ramen rovnoběžně s linií patu. Následně při hraní úderu můžete sledovat hlavu patru a kontrolovat, zda se při nápřahu i vedení patru k míčku posouvá po správné dráze – při nápřahu mírně dovnitř, v monetě úderu kolmo k dráze a následně opět mírně dovnitř – tak vypadá ideální neutrální dráha.
Tímto způsobem hraji jeden pat za druhým, přičemž vždy provádím celou patovací rutinu – postavím se za míč, prostuduju dráhu a následně jdu k míčku, zaujmu správný postoj a zapatuju.

2. Patovací zrcadlo
Ve spojení s nakreslenou dráhou patu lze použít i patovací zrcadlo. Pomůže vám zjistit, zda oči při založení patru držíte ve správné linii. Jestliže se hlava či ramena dostanou mimo správnou pozici, negativně to naruší mechaniku patu. Osobně držím oči směrem k tělu, myšleno od linie, která vede od míče k jamce (viz obrázek), pokud bych měl oči přímo nad míčem, pak horní část těla směřuje příliš dopředu, v takové pozici se však necítím stabilně. Každopádně linie očí vede rovnoběžně s dráhou, po které chci míč poslat. A toho byste se měli držet i vy.

3. Všestrannost
Právě ona odlišuje hráče, kteří skvěle ovládají wedge, od zbytku startovního pole. Od sta metrů do greenu musíte vědět, jakou hůl vzít i jak švih provést. Není to zase taková věda. S pomocí laseru v tréninku snadno zjistíte, do jaké vzdálenosti kterou wedží hrajete.
S tím souvisí i dobrá strategie hry. Když například vím, že na pětiparu budu jen velmi obtížně druhou ranou na greenu, promyslím si vše tak, abych hrál svou oblíbenou PW z 90 metrů na green. Pak už jen vyhodnotím vítr a pokusím se míček poslat na nějaké tři metry k vlajce. Na vhodnou strategii byste ve hře rozhodně neměli zapomínat.

Na cvičném hřišti rád využívám vlajky umístěné v přesně změřených pozicích a na ně pak hraji příslušnými holemi – plnou ránu sand wedží, plnou ránu lob wedží apod. Když se dostanu k ráně, která se nachází ve vzdálenosti mezi dvěma plně hranými wedžemi, uchopím šaft níž a zkrátím nápřah. K tomu měním umístění míče a také experimentuji s rychlostí švihu. Zařazujte podobná cvičení pravidelně do tréninku, rozhodně to není žádná nuda, ale hlavně, výsledky se brzy dostaví.

4. Tip pro trénink krátké hry
V tréninku krátké hry často využívám také vyrovnávací tyčky, s jejichž pomocí si zkontroluji správný postoj a pozici míče, neboť vše je otázka přesnosti a opakování. Pokud tyčky nemáte, můžete využít golfové hole. Postavte je tak, aby tvořily kříž, přičemž je třeba dodržet pravé úhly.
Nikdy se nesnažte odehrát úder příliš razantně, dbejte na to, aby vám dolní část těla poskytla odpovídající stabilitu, zatímco paže a horní část trupu provedou kompaktní švih. V tom totiž vězí kontrola délky.

(originál článku " Ian Poulter: Trénujte jako profík" vyšel v časopisu Golf)